PROSBA MNICHOVA

O světici dnes rozjímám, o světici

hříšné a krásou zářící –

ve žáru léta rozjímám dnes o ní,

o milence Jeho, Boha ukřižovaného,

v žáru své krve rozjímám dnes o ní;

ó Synu boží, v pokoře srdce Tvého zkoumám hnutí,

v palčivé muce srdce svého rozjímám dnes o ní,

já bratr nejmenší, citů božích zkoumám dnes procitnutí.

Ne, že se kála, svatá je. Ale jen v balsamu vůni

milenka boží svůj milostný sen vtělí,

vyznání lásky tomu, jenž v oblacích trůní,

vyznání lásky spasiteli.

Neb jenom vůněmi vyznati lásku možno Jemu,

jenž umřel za nás v lásce, v mandorle trůní na výsosti.

Je třeba lásky i osamělému, i ukřižovanému –

ó dej mi tu lásku, Kriste, v své milosti!

Neb jistě ubohá je vůně našich kaditelnic, jíž Jemu

svou lásku vyznáváme. Je v dýmu modravém jak v hrobě.

Ó Jezu Kriste, přej srdci ubohému,

by jinou vůní smělo vyznati svou lásku k Tobě.

Ó dej, ať dívka tichá a krásná v mou dnes přijde celu

s nádobou plnou balsamu nejdražšího –

by ve vůni té tisklo se žhoucí tělo mé k bílému jejímu tělu –

ó Kriste, vyslyš prosbu bratra nejmenšího!