Prosba nemocného.

Slunko teple hřeje bledou moji líc,

však má hruď se chvěje, a já bez naděje

zírám jemu vstříc.

Ohně dravá muka pálí na mých rtech,

v prsou život puká – žádná již tam ruka

nenavrátí dech.

Venku se již budí jaro, plno vnad,

a zde v choré hrudi leká mě a studí

nevýslovný chlad.

Venku plno krásy, všady zpěv i ples –

a zde smrť mi hlásí, že již není spásy,

a že shasnu dnes...

Nuže, než se schýlí poslední můj den,

na malou jen chvíli přej mi, bože, síly –

toužím vyjít ven!

Ven, kde radost sídlí, na ten jasný vzduch,

by mé oči shlídly, jak tam třepá křídly

skřivánek, můj druh!

Nechať před svým skonem, jenž už nedalek,

v zahrad šumu vonném napiju se honem

dechu fialek!

Nechať ještě jednou okřeje mi hled,

a mou duši bědnou jarní větry zvednou

na poslední let...