PROSBA

Vím, že jsem křehká a hliněná nádoba,

dle slov Véd, jednou jež se v kusy rozbije,

a potom její promění se podoba,

v níž tady nový tvor zas znovu ožije.

Až přijde čas, kdy vkročím opět v tento svět,

já chtěl bych proměnit se v malý, rudý květ,

jenž kalich porosený vzhůru k nebi zdvih

zlatého slunce v třpytících se paprscích.

Snad půjdeš kolem, moje milá, pěšinou

a splníš tichou prosbu tuto jedinou,

květ rudý ve tvých vlasech aby, zapleten,

prožíval s tebou ještě jednou noc a den.

Nechť zajde potom, zvadne, uschne, opadá,

vždyť všechno, co se v světě rodí, zahyne,

i vzpomínka, jež někdy věčnou se tak zdá,

pomalu v dým se zapomnění rozplyne.