Prosba.

Až zemru, v šerý les mé, bratři, složte údy

pod stromů dumných stín a kyprý, svěží mech,

ať západ sinavý ni východ slunce rudý

mne tamo neruší v mých věčných, tajných snech.

Tam bude poklidně nad moji hlavou chladnou

čas kruhem věčnosti mi plynout bez konce,

nechť s mojí památkou již první květy svadnou –

mně bude se tam spát a dýchat lehounce – –

Jak sám jsem za živa šel ztracenou svou poutí

a zniknul jako stín, jenž v náruč noci kles’,

tak nekonečnem duch pak sám zas bude plouti,

mít za bratry jak dřív jen soumrak, ticho, les...