Prosba.

Než dozní, Pane náš, ty Reku kříže,

žal Velikého pátku po vlastech,

slyš, zvyšený teď lidu svého Kníže,

slyš jednu také prosbu, jeden vzdech:

Až po růžích i po života hloží

zde doputujem jednou také my

a pokyne nám bledý anjel Boží

a píseň smrti truchle zašumí;

až vedle přátel u lože nám stane

i jiná ještě vážná družina,

tu naše viny, hříchy oplakané

a každá zanedbaná hodina;

až jednou jako ve vichorci děsném

se počne bořit vetchá těla chýš

a každý zcela sám a sám pak klesnem

do tajuplných hlubin, v smrti říš; –

pak, Kriste, ty v té nejtemnější noci,

než prach náš sevrou hrobu okovy,

ty otevř svojí přímluvou a mocí

nám náruč Boží, ruce Otcovy.

V těch rukou duše naše nezahyne.

Ty z hrůz ji spasí s vlídnou účastí,

tak jako dobrá máť když k srdci vine

své dítě zachráněné z propasti.

Ty přenesou nás ze všech běd a tísní

a z bouří života v mír přesvatý

a tam pak slavit budem věčnou písní

tu nevýslovnou oběť Golgaty.