PROSBA.

Dej duši mého lidu, osude, mohutnou sílu křídel,

a až se zvedne znovuzrozena nad popel mrtvých let,

je v tanci modrých větrů provázej a u věčnosti zřídel

skrop svěží rosou nesmrtelnosti, ať promění se v květ.

Hrst nemožností rozhoď do vzduchu, ať září jako světla,

po nichž své ruce vztáhnem bez bázně až do ledových sfér

tak mocně, široko a daleko, by hvězdu, která slétla,

jsme mohli v prudkém pádu zachytit a určit její směr.

Dej naší řeči novou hudbu slov, ať jako potok zurčí,

jenž běží luhy rozvoněnými kvetoucím domovem,

ať láva sopky ukryté v ní vře a žití touha tvůrčí

jí boří mrtvá nebe zakletá v zahřmění hromovém.

Buď jako tvrdá ruka mozolná, jež kleče pluhu drží,

prst z útrop země k slunci obrací a plní semeny,

když plodnost v teple paprsků k nám padá jarní strží

a všechna lůna obtěžkávají života břemeny.

Svěř naším pažím světův otěže, až nejslavnější jízda

kdes’ na rozcestích hlubin neznámých tě zradí únavou,

a rozkaž bludným ptákům nadějí, ať stavějí svá hnízda

v zelených větvích věků budoucích jak slib nám nad hlavou.