Prosba.

Ó přírodo, jak často jsem

nad tebou bdíval spící

jak hoch, jenž spitý lásky snem

se sklání s tichým polibkem

nad dívku dřímající.

Jak v její tvář se dívá rád,

rty líbá, čelo, vlasy,

tak ve tvůj klín já hlavu klad’

a hýřil v kouzlu tvojich vnad

a zbožňoval tvé krásy!

A jak cítí ten šťastný druh

na srdci srdce bíti,

tak v labyrinthu snů a tuch

se s duší tvou můj snoubil duch

a tušil věčné žití!

Pták v hnízdě, rosa v lupenech,

čím o břeh vlna bije,

čím třtina stená, trne mech,

i borů šum i mraků spěch,

v mé písni všecko žije!

Zda stejnou službu, stejný čin

též od tebe smím žádat,

až budu z těla zřícenin

svou duši, tvého stínu stín,

v tvé věčné ruce skládat?

Tu kouzlem starých vzpomínek

mé horké ochlaď čelo;

pusť v temna jeho paprslek,

by lávou velkých myšlének

i v posled překypělo!

A pro pohřební pochodeň

k svých blesků sáhni zdroji!

mé myšlénky do víru žeň,

bych směle sáhl v prohlubeň

pro perlu – píseň svoji!

Skráň moji vánkem zulíbej

i chladem lesních stínů,

mou duši zahal v mlhy rej!

Svůj v blescích odhal obličej,

ať s tebou na vždy splynu!

Tak najít v sobě boha část

– ó sladké umírání! –

hned parou letět v hvězdnou vlast,

a krůpějí hned ve propast,

jen to je z mrtvých vstání!

Tak etherem plout bez meze,

žít v ohni, vlně, kvítí,

být článkem v stálém řetěze,

toť víc než triumf vítěze,

toť nesmrtelné žití!