Prosba.

U okna děva plakala,

zkalená očka vzpírala

tam v onu modrou nebes výš,

v neznámou světu blaha říš.

Vlašťovek roje letěly

a rychle v dáli mizely.

Zrak nížej’ děva sklonila

a ústa vzdechy ronila:

„Vás, vlašťovenky, nese let

tam, kde vám nový kyne svět,

kde růže, zimou svadlé tu,

vám vzpučí v bujném rozkvětu.

Však já? – – Ach, nechci budit žal;

jen leťte mile v modrou dál, –

však vesny až zas vroucí ret

k životu u nás vzbudí květ,

pak na hrob, v kterém spočinu,

jen jednu neste květinu!“