PROSBA.

Jest ustrašena duše má,

zachmuřeny jsou obzory její;

ó větry, větry neznámé

přes ni divoce vějí.

A listy s korun padají.

Jaký podzim to v kraje jde moje.

Ach, nechte zráti ovoce,

mladé ještě jsou zahrady tyto;

což nezřely jste poupata,

co jich v lupení skryto?

V nich vůni žití stajil jsem –

sílu v poslední zoufalé boje!

Jen co mi málo rozpuknou,

co se otevrou lupenů kraji

jak číše k pití podaná

těm, již souzeni odumírají.

Ji vyprázdniv se zahalím

k smrti, uprostřed života stoje.