PROSBA.

S unylou hlavou na starcově hrudi

oddýchá Šaša: „Los můj pad’;

pod srdcem rána pálí mě i studí

zhynu – a lépe bude snad –

jen když jsem vynes’ drahé dítě tvoje

z těch mořských potvor splašeného roje;

což na tom, můj-li život zvad’.

Označte místo na tom mořském břehu,

kde volal k žití – prosím vás –

milý Bůh znova líbeznou tu něhu,

tu bílou růži čarných krás;

označte místo, nechť se pověsť množí,

jak na tom světě věčná vůle Boží

poutá a zase dělí nás.

Vystavte maják na té půdě svaté,

na stráži buďte celý věk,

jasně ať čelí bouři jedovaté,

maří a ničí vichrů vztek;

niťte jej mojí láskou, plnou blesku,

by koráb bludný jistou našel stezku

přes moře děsný sten a jek!

Sám budu strážcem: bude jím má duše –

nad hromů hlahol, ňader křik,

v záhubu koráb žádný nepokluše,

zlobou se stráví seveřík;

plaň tam mé srdce plameny svých bolů,

sluncem se jasni věže na vrcholu

všem, jež chce zhubiť živlů ryk!...“

Domluvil, vzdechl – znova zrak se kalí,

ret zvolna siná, přišel čas;

co platen obvaz? Z rány krev se valí.

Lékaři pomoz, mládce spas!

„Neumím kouzliť, nejsem všemohoucí!...“

Obrátil Šaša k nebi oko mroucí,

uklonil hlavy, vzdech – a zhas’.