Prosebná slova moudré manželky.

„Muži, mnoho vzácných peněz

do hospody s sebou nenes;

nedej svést se od pijanů,

nedávej se do karbanu;

pomni vážně na pohromu,

vrať se, vrať se brzy domů,

prosím, slyš mou dobrou radu,

pozbav mne i dítky hladu;

neškoď svému tělu, duchu

v nezdravém a hnusném puchu.“

Prosba trpělivé ženy

nezůstala bez ozvěny;

muži spadly, s očí lupy,

nebylť ještě zcela tupý.

Pohnut k dětem svým se shýbal,

je i choť svou vroucně zlíbal,

a hned šat i klobouk složil,

šťastný večer doma prožil.

Nikdy více už choť milá

muže svého neprosila;

onť se každým směrem snažil,

sebe, choť i děti blažil.

Kamarádi z mokré čtvrti

povážlivě hlavou vrtí:

„Co se stalo soudruhovi,

že si pořád doma hoví?“

Kteraká to divná změna?

Blah jest on i děti, žena!

Kdo má ještě rozum zdravý,

žasne a sám k sobě praví:

„Za příkladem jeho budu

chrániti se zlého bludu,

k tomu směřuj všechna snaha,

v rodině bych nabyl blaha.“

Ženy, zanechavše pletky,

našly rady u sousedky,

nikdy více neplkaly,

o děti a byt svůj dbaly;

vždyť má řádná hospodyně

v domácnosti sladké břímě.

Na očích má děti míti,

aby rostly jako kvítí;

kuchyň skromná, ale čistá

chutný pokrm muži chystá;

zvláště z manželčiných tváří

ať mu přívětivost září.

Čistotou ať jizba voní

každému, kdo vkročí do ní.

Dovede to hospodyně,

nemaří-li svůj čas líně;

oděv, byť i zalátaný,

čist-li, nemá pro ni hany.

Ovšem, kde choť líně dřepí,

kde je slyšet blbé klepy,

žena kde čas drahý maří,

tam se všecko bídně daří,

odtud blaho vždy se klidí,

muž se za svůj domov stydí.

Ale moudrou zbožnou chotí

i muž divoch rád se krotí;

o rodinách zbožných stálá

zaznívá jen samá chvála.