PROSINCOVÉ VĚTRY.

Cítíš snad záchvěvy důvěrných hodin,

když na krbu plápolá oheň?!

Nechť venku do oken naráží větve,

pojď, usednem diskretně k sobě.

Jsem hladový poutník po tvojích slovech,

jenž znaven je hledáním štěstí.

Ach, ve svou náruč volám tě nyní,

jsem doposud ten starý snílek!

Své oči ti kladu k růžovým nožkám

a šperky mých písní se ozdob.

A vypravuj báje v objetí družném

o princech, již klesli u cíle!

Podlehli v boji a zemřeli v žalu,

že nezřeli princezny bílé.