PROSINCOVÝ DEN

Je mezi stromy natažena

opona šedá. Pod příkrovem

zjizvená borovice sténá,

zakryta v jakéms šláři snovém.

To každý rok je stejná scéna,

jdeš jediným zas chladným rovem,

až k zemi tlačí tvrdá stěna,

však přece v přítmí prosincovém

zas poznání ti staré vzchází,

hlas nezničitelný se chvěje:

Vše musí projít mlžnou hrází.

Tím hynutím a mlhou platí

zem naše přece za naděje,

že nový život může vzpláti.