PROSINCOVÝ VEČER

Ulicí jdu pustou. V mlze za soumraku

s ustrnulých větví hrůza střásá jíní.

Strašidla se choulí do klenutých síní,

kde stín poletuje křídly černých ptáků.

Sehnut, smutných předtuch nesa těžké břímě,

váhavě se plížím pod okénka spící –

staré stěny domku v ústret kývají mně –

slyším mrtvá ústa, krok můj vítající.

Jak když zvony z dálky ohlašují svátek,

srdce vzpomínka se dotkla milá:

Naše maminka se tady narodila!

Její dětské stopy hledám kolem vrátek.

Chtěl bych jíti za ní přes trny a hloží,

její světlou stopou hledat cestu k ráji.

Její oči věčná tajemství už znají –

povedou mne přímo do náruče Boží...