PROSINCOVÝ VÍTR

Zda tušíš peruti důvěrné chvíle,

když v ohništi hovoří oheň?

Ať zvenčí na okna útočí větve,

pojď, usednem’ důvěrně k sobě.

Jsem poutník hladový po vlídných slovech,

jenž znaven je hledáním štěstí.

Nuž, ve své objetí vábím tě nyní,

jsem posavad oblačný snílek!

Květ očí něžně ti položím k nohám

a šperky mých zpěvů se ozdob.

A báji vypravuj o cestách prince,

jenž nedošel toužného cíle,

jenž v boji podlehnuv uvadá žalem,

že nezískal milenky bílé.