PROSINEC 1897.

Svou vede dál rozum chlubný.

Květ vášně však jak by puk’.

A dole rachotí bubny

a to je podivný zvuk.

A já jsem rozrušen strašně,

dlouho to tlumený hněv.

Všechny se vzbouřily vášně –

tam dole poteče krev.

Vzbouzí se záhadná touha,

opojný, šílený sen.

A bubny rachotí zdlouha.

Krev tedy? Nuže, chci ven!

Vzbouzí se záhadný, tmavý,

až v koutku posledním cit.

Moci tam jít v ty davy,

moci tam za něco mřít.