PROSINEC 1917.

Tmou letí mrazík, švihaje svou metlou

zem, v zakuklení nočním šerosvětlou;

jak holoubky by škubal, pírka bílá

jí v chumlech po návějích rozestýlá

a svistí pronikavě, drkotá si

jak pustý rouhač notu vánoční,

svým chechtem zpitvořuje hymnu spásy

a hyzdí její slávu výroční.

Sad pod břemenem sněhu větve sklání,

něm, v dumách o červánků plápolání,

v snech o požárech, o krveprolití;

tu, tam v něm zazní cos jak vlčí vytí,

co jako kletba hrozí v hluché tiši;

to skučí běsové tam záskoční.

A hrůza toho pojímá, kdo slyší,

jak hudou pekel triumf výroční.

Teď roztrhali běsi rubáš mračen;

hle, blankyt chvilku září bezoblačen,

v něm jiskří hvězdy, světa šperky lepé,

jež nádherně žhou zemi v temno slepé;

kde jindy oken zář jim odpovídá,

tam každá chata černě v temno ční,

krb tmí se pohaslý a při něm bída

si s mrazem jektá hymnu vánoční...

Tam větrem, vniklým pod zaváté střechy,

pláč ledovatí, na rtech mrznou vzdechy,

mdlé tuhnou ruce při modlitbě spiaté;

Smrt klepá na kosu: „Jsi doma, brate?“

Však bratr její, Hlad, již není doma:

již umíráčkem zvoní k půlnoční

tam na věži, kde třaslavýma rtoma

si chroptí konec písně výroční.

Ni obláčkové dýmu nestoupají

z chat jako z kadidelnic k nebes kraji,

ba zdá se, že i krev již v lidech ztuhla

a temný vesmír umrlčí jest truhla.

Kde jsi, ó Bože? Slunce? Lásko? Světlo?

Ó, zkrať tu noc! Již spásu započni!

Vrať zemi Sebe, aby v mír jí vzkvetlo

tvé narození v slávě výroční!