PROSINEC.

Sníh bílý na všem, hvězdičkami svítě.

Jak dívka, které vzala nemoc krásu,

když oblékli ji v rakvi do atlasu,

zas krásná je a půvabná jak dítě:

Teď země stkví se. Bolesti, jež lítě

ji rvaly, ztichly. Nikde ani hlasu.

Jak úsměv usmířených v tichém jasu

pláň sněžná září slunném na úsvitě.

Na večer nebe divukrásněj plane,

a v tiché noci jako zadumané

chat světlo blýská, tuchou chvíc se blahou.

Teď andělé se snesou v kraje zimy –

ó, půjdu, chci se dívat, mezi nimi

zda neuzřím snad jednu tvář tak drahou.