PROSINEC

Ó nedivte se, že mě milý

kraj smutně krásný, černobílý –

On bratrem as mé duši bude:

má těchže barev dvé;

vše ostatní jsou tóny chudé,

nádechy neživé – – –

Ó nedivte se, že mě milý – –

Tak leží přede mnou jak kniha,

ó, co mi vypráví!

až černí z bílých stran se zdvihá

horečka do hlavy!

Kraj smutně krásný černobílý – –

Tak hrd a chud se vždycky strojí

v ty prosincové dni;

to pravý šat je země mojí,

na věky adventní!

Ó nedivte se, že mě milý – –

A den když nad ním dokrvácí,

k těm barvám přidá nach,

tu každý jiný tón se ztrácí,

i svity na horách. –

Kraj smutně krásný černobílý – –

Ten aspoň duše neošidí

marnými přeludy:

zrak barvy země mé v něm vidí

a černé osudy.

Ó nedivte se, že mě milý – –

Ten nach, v němž mnohý den tu skoná,

ta smutná čerň a běl –

toť země má. – Proč víc než ona

já pro sebe bych chtěl? – –