Proslov.*)

Byla zima. V kraji bílo,

stromy holé, pusty háje.

Na sta ptáčat uletělo –

uletělo v dálné kraje.

Nemnozí tu zpěváčkové,

však těm krušní zimy dnové.

Těžko zpívat! – Na větvici

květu, lístku neviděti,

a ten slunce paprsk zlatý,

ach, ten zřídka k zemi sletí!

Smutně ptáci na strom holý

usedají. Hlad je bolí.

Hrstka drobtů pravé hody

ubožákům. Dejte, dejte,

radost věru pohleděti

na ten ptačí shon, nuž spějte!

Však Vám z jara jejich píseň

v radost změní žal i tíseň.

Jak ti malí, chudí ptáci

též jsme v době zimní byli,

však jen krátce; vždyť nás vlídně

k hodům sezval hlas Váš milý.

Ptáčkům jenom hrstka zrní,

nám však hojnost stoly plní.

Venku sněhu chumelice,

a my, drobní ptáci malí,

v teplé jizbě s plných stolů

všechno chutě sezobali

za hovoru, žertu, smíchu. –

Dobré bydlo není v tichu. –

Jak ti malí opeřenci

od srdce si zazpíváme,

vždyť nám teplo v lásce Vaší,

blaha plná srdce máme.

A z té vroucí písně dětí

sterý dík k Vám, drazí, letí.