PROSLOV I DOSLOV PRO LETNÍ DIVADLO NA VÝSTAVIŠTI

V době, jež je problém samý,

radostí jež málo skýtá,

vesele a s rolničkami

v nový stan vás Musa vítá.

Na kothurnu nepřichází,

vrásek v čele nenese,

rozmarně však, moji drazí,

v ústrety vám směje se.

Popěvkem a scénou frašnou

trpký život v smích vám změní,

ale věřte, prostopášnou

naše Musa jistě není!

Cítí-li, že smutno vůkol

a že jinde stesku dost,

řekne vám, že vyšší úkol

ukládá jí přítomnost.

Rozmarem, jenž nezarmoutí,

starostí jenž tíhu tříští,

chce vás hravě zaujmouti

pro své větší cíle příští.

Zatím smíchem co se hlásí,

rozhlédne se v plný dům

a snad přitom spočítá si

trvalé své publikum.

Je vám toho málo, rcete,

pro snažení umělcovo?

Možná, než se nadějete,

promluví k vám vážné slovo!

Nežli všechen smích váš dozní

a než ztichne docela,

bude možná seriosní

vaše Musa veselá.

Nač ta hesla programová,

nač ty sliby? Pravdu máte!

V řízu tu se často schová

lichá fráze častokráte,

škrabošku svou vážně nese,

bořiti chce světa řád –

a pak notně vysměje se

tomu, kdo chtěl sám se smát.

A tak chcem jen usměvavě

radostí vám duši zvlnit,

podat vám, co máme právě,

méně slíbit, více splnit –

a když po hře různou stranou

půjdeme zas v širý svět,

po přátelsku na shledanou

navzájem si povědět!

V promenádní toaletě,

s růžemi a s parasolem

vítala vás tady Musa

za večerů červnových.

Koketně se usmívala,

hory doly slibovala,

mluvila až programově

o sezóně lehčích žánrů,

o vážnějších cílech příštích,

ba, v té její řeči smělé

dával tušit mnohý pasus

druhé české divadlo...

Teď je chladno, po sezóně,

mlha táhne po strništích,

publikum nám tady křehne,

Musa se nám zastudila –

a já jdu se loučit s vámi

v kožešiny zahalena,

k pláči lehce naladěna,

jdu vám říci jenom sbohem,

kde jsme chtěli na shledanou

navzájem si povědět.

K pláči měkce naladěna

jdu přec lehce, usměvavě,

neboť věru nesluší se

oplakávat konce toho,

co dřív smíchem jásalo.

Utkvělo-li v duších vašich

aspoň něco z toho všeho,

snad i vy si zastesknete,

časem na nás vzpomenete,

snad se ještě usmějete –

a nám jistě do vzpomínek

ten váš úsměv postačí.

Kde jste za léta se smáli,

usmějte se naposledy,

kde jste nám snad zatleskali,

naposledy zatleskejte –

ale kde jsme nestačili,

vzpomeňte dnes, naposledy,

že i v Písmě dobrá vůle,

nadšení a svatá láska

celé hory přenáší!

A ta všechna dobrá vůle,

nadšení a svatá láska

– pro nás ne, však pro věc samu! –

buď i s námi, zůstaň s vámi,

provázej vás cestou domů,

provázej vás celou zimu

do příštího léta ještě,

do let příštích, šťastnějších!