PROSLOV k Hálkově večeru v „Besedě umělecké“.

Když odešel nám s květy jeseně,

když rakev jeho stála nad hrobem,

my nevážili slova útěchy;

my znali jenom slzí hořký lék,

nám zmizelo, co pro nás pěl a snil,

a němá bolest nevěděla víc

než těžký povzdech: „Jak jsme ubozí!“

Však časem teď když bol se konejší,

nad moře smutku slunce útěchy

když rozesílá zlaté paprsky,

když prohlížíme svoje dědictví,

tu klenotnici tuch a nadšení,

ten velký poklad snů a myšlenek:

tu slza žalu v slzu vděčnosti

se změní v oku, za ním k obloze

náš letí povzdech: „Jak jsme bohatí!“

Vy znáte jeho odkaz veliký!

vždyť v středu našem žil, s tím rozdílem,

že v naší tmě on viděl světlo plát’,

že v naší poušti květy nalezal,

že ze skal vodil jasná zřídla vod,

že býval čas, kdy – ač náš přítel byl –

nám ve své výši cizím zdál se být.

Vy znáte jeho odkaz veliký,

vám v otevřené srdcí kalichy

všech písní jeho perly zářivé

vždy padaly jak rosné krůpěje.

Vy drahou jeho šli jste v myšlénkách,

vy ducha jeho zrát’ jste viděli,

ne jako zářný noci meteor,

jenž v jiskrách hasne v jitra úsvitu,

však jako hvězdu, jež má sluncem být’!

Nač líčit vám vzlet jeho myšlenek

i sílu citu, oheň nadšení?

Znáť nejlíp dědic svoje dědictví!

Že ale přec v té síni, v kruhu tom

se pojí v souzvuk sladce-lahodný

i okřídlené slova básníka,

i svaté hudby tony vlnivé,

jak různé květy věnce jednoho:

to děje se, by ono umění,

kterému dal on dětství sladké sny,

i mladosti své vonná poupata,

i zlaté plody let svých dospělých

mu první vzdalo povinný svůj hold,

mu první na skráň věnec vložilo,

jejž úcta naše splétla s vděčností!

Byl básníkem. – V té době bouřlivé,

kdy poesie hvězdoskvoucí plášť

rve nízkých vášní jedovatý hlod,

kdy vlna sporů stříká k nebi výš;

on nad skalami jako maják plál

a z ohně krásy byla jeho zář.

On život srdcí znal i národů,

čas prchavý jej nestrh’ v ručej svůj,

ba jeho strunu stále ladil výš.

On srdce činil bohem člověka

a citů jeho jiskry kmitavé

v své písně vetkal; dívky želání,

i děti smích, i matky modlitbu,

pláč siroty a tuchy nevěsty,

vše v písní svojích spojil zrcadle,

a každá jeho píseň byla čin.

On k dětem šel, jež chatky na prahu

si hrály šťastny v prosté nevinně,

a pravil k nim: „Hle, vy jste lidstva ráj!“

Šel k velkým světa, strh’ jim hermelín

a ukázal jim duší nahotu;

a k lidu chodil, jehož synem byl,

klad’ v rány jeho balsám útěchy

a řekl mu: „Jsi velkým v neštěstí!“

Na soudce stolec časem zasednul

a moci žezlo mocí zpěvů svých

na olivovou změnil ratolest.

On každou strunu v souzvuk naladil,

z nějž kmitala vždy vlnou mohutnou

jen láska, volnost aneb příroda.

Duch národa v něm jako slunce plál,

do srdce jeho vrh’ svou pochodeň,

a rolničku svou vetkal v jeho smích,

bič svého vtipu vložil v jeho dlaň,

a zlatá zrna svojí moudrosti

rozházel nivou jeho myšlének,

zkad nádhernými květy pučela;

ba tuším v této době bouří zlých,

že zemdlený se často nořil rád

ve zpěvů jeho zřídlo živoucí,

by síly nabyl zas a svěžesti.

Byl básníkem. – On také okusil

bol člověčenstva, trud i beznaděj;

leč tak byl bohat, hořký jejich květ

že svůdných barev pokryl lahodou,

že v hroby házel květy naděje

a věřil tam, kde jiní zoufali!

Tak v mysli naší věčně bude žít! –

Vy nezazlíte, slovo těkavé

když vyláká ty pestré obrazy,

v nichž duše jeho posud žije nám,

když stíny jeho postav tragických

před vámi v pestrý rej se zamihnou,

když oslní vás záře jeho hvězd,

když ovane vás jeho růží dech,

když oživnou zas pluky slavíků,

jichž sladké tóny zavřel v písně své;

na křídlech slova, vlnách nápěvů

když prohlédneme svoje dědictví

a řeknem’ si: „Hle, jak jsme bohatí!“

Tak jako ve snu tichém, lahodném

se tknou nás jeho „písně večerní“,

ten ve úsvitu žití našeho

tak dojímavý švehol skřivánčí.

Tam zříme Alfreda, jejž viny hlod

pohání v mrtvých spravedlivý soud;

tu Goar zas v hor šerém úkrytu

ve klínu věčně-smavé přírody

se učí lidu srdce znát i mrav;

i píseň pěvce, motýl těkavý,

teď na břeh moře zve vás s jásotem,

kde tklivým půvabem vás okouzlí

zjev Jelenky tak snivě milostný,

že nevíte, kdo je tu krásnější,

zda ocean, jenž v záři hvězdné spí,

neb dívka, z které láska mluví k vám;

a zatím v Tatrách jara povodní

na rozkypělém proudu vrátký člun

dvou srdcí štěstí hrozí záhubou.

Tu jaké zvuky! – píseň pohřební –

to s Bílé hory dědiců jde řad!...

Tam krása přírody, zde vášní boj,

pád národu a bídy stenání;

a z dálky slyšte! kroky osudu:

ten Záviš sluje, ten zas Alexej,

ten Amnon s Tamarou, ten Vukašín!

A nad tím světem postav nádherných

se modrý nebes blankyt rozpíná,

kde slastí svojích pohár věnčený

ke rtům podává láska s přírodou.

Ó vizte vše! – Ó jak jsme bohatí!

Co ještě může říci slovo mé?

On s námi jest – nechť dále mluví sám!