PROSLOV K OSLAVĚ HAVLÍČKA.

Již zdálo se, že času krutá vlna

Nad námi na věky se uzavřela,

Že národu minulost slávy plná

A naděj v lepší časy odumřela. –

Čech v Evropě dřív s bázní jmenován –

Byl z řady národů již vymazán,

Nevděčný svět, ten zcela zapomněl,

Jak za něj válčil Čech a krvácel.

Zlatem to v knize dějin stojí psáno:

Z Čech vzešlo národům svobody ráno;

Když vůkol ještě v bludu smutný sen

Duch lidstva v otroctví byl ponořen –

Tu Čech již bděl a českých mečů hřmění

Bylo nového jitra kuropění.

Ten prapor bratrství a svobody,

Jenž v boj vyvádí četné národy,

Ten prapor Čech ponejprv vznes’

A věren jemu byl, až pod ním kles’.

A když svět celý na nás vyzván v boj

A valil se co vlnobití bouřný roj –

Nás byla jenom hrstka malá,

Však svatá nadšenosť nám v srdci plála,

A řady věrných lidu bohatýrů

Kráčelo napřed v bojů zteklém víru,

Za nimi pluky božích bojovníků

Buď k vítězství neb k smrti mučeníků.

A aj! Ta Čechů hrstka malá

Celému světu odolala,

A svět se přiznal udiven,

Že Čech jen Čechem můž’ být přemožen. –

Přec kles’ tím stálým umdlen bojováním,

Na sterých polích krve proléváním.

Naň padaly celého světa rány,

A on stál sám na nočních věků stráži,

Jak skály mořem rozedrány,

Teprv kdy vlna století doráží.

Čech kles’! Však nad ním v mdlobu padajícím

Jitřenka plane na nebi se rdícím,

A ruka jeho v křečovitém chvění,

Podává světu palmu vykoupení.

Čech kles’ a dvoustaleté utrpení

Zastihlo jej po strašném pokoření. –

A vzpomenuli, slza z oka kane

A v srdci hněv a divá litosť zplane.

Již zdálo se, že času krutá vlna

Nad námi na věky se uzavřela,

Že národu minulosť slávy plná

A naděj v lepší časy odumřela. –

Synové vlastní v hrdé pýše

Od nás se k cizím odvrátili,

A naši řeč a mrav, z paláců výše

K plnému vyhynutí odsoudili.

Co šlechta naše v cizích hodech hýří,

Nám z chýží vzešli noví bohatýři,

Ti z prachu povznesli náš prapor starý,

V půlmrtvý národ vlili život jarý, –

Ti z popele přeslavné minulosti

Vynesli jiskry lepší budoucnosti,

Na nichž se srdce naše rozehřála,

A v žilách našich síla k činům vzplála.

Ti naše svatá práva před světem

Hájili mečem ohnivého slova,

Vzdor posměchu dostáli v díle svém,

Ve víře, že zas přijde doba nová,

Že národ, pevnělijen při svém stojí,

Ač slabší jest, přec zvítězí v tom boji.

Z té hrstky malé prvních bojovníků,

Již mnoho kleslo smrtí mučeníků.

A jeden, jehož památku vždy ctíme

A za hrobem mu velký dluh splácíme,

To jeden z nejlepších, pln ducha, mlád,

Ten trpkém u vyhnanství bídně schřad,

Že svobodu a právo naše hlásal,

Že slovem pravdy národem otřásal,

I v smutných dobách věren praporu,

Že pýchu svou nezměnil v pokoru. –

Tak mnohé velké srdce hořem puklo,

Na mnohou hlavu neštěstí se shluklo.

Než překonána dvoustaletá mdloba

A národ zkřísen do života.

A aj! Jak jeden muž teď celý národ

Za svatá práva svá stojíme, –

Ta svornost pro nás vítězství buď zárod.

Jen svorní buďme, jistě zvítězíme.

Ač mnohé protivenství nám vyvstane,

Než jitro úplné nad námi vzplane,

Však národ, jenž tak trudné přežil doby,

Se neleká víc nových bojů zloby.

Ať osud do nových nás vrhne vírů,

Neb nade námi sklene duhu míru,

Co Češi jen to jedno heslo víme:

Buď zhynem, aneb zvítězíme!