Proslov k otevření ochotnického divadla.

Svobody zavítalo mladé ráno,

volnosti slunko vzešlo nad obzor;

povstává, dlouhým snem co udoláno,

a probuzenstvo stoupá v čilý sbor.

Sen neutlumil svěží ducha pružnost,

on síle spící novou sílu dal,

on utužil tu starodávnou mužnost,

jejížto zárod v chrabrých prsou spal.

Vstal národ český jako na zvolání,

a vstala s ním i touha po činech;

pojistit slavně jemu bytování

teď záleží jen věrných na synech.

I my zde, sníťka mohutného kmene,

jenž pevným kotví v Čechách kořenem,

k té úloze se známe posvěcené,

a svatým plá nám srdce plamenem.

Pomáhat osvětě a vzdělanosti,

porážet bludů temnost přemnohou,

probouzet vroucné city národnosti –

toť vznešenou je naší úlohou.

Hle! chrámek Thalie tu stojí malý,

bohyně libosměvné oltář v něm;

my s touhou radostnou jej zbudovali

a poprvé dnes přicházíme sem.

Zde v nevinném, šlechetném pobavení

duch zondaný se opět zotaví,

a síly poochablé prací denní

na novo osvěží a pozdraví.

Zde libohlasná naše mateřština

zalahodí nám ryzím hlaholem,

a vypleje se vlačná cizotina,

jež zlým je v mluvě naší koukolem.

Zde láska k národu a vlasti milé

ve prsou povděčných se probudí

a probuzena u zmnožené síle

zaplane ohněm jasným ve hrudi.

Zde obrazy živými vzorných ctností

se ojemní a zušlechtí náš cit,

zde duch se předsudků a mrákot sprostí,

a vzejde jemu blahé záře svit. –

A tak ten chrámek skrovný, v němž se nyní

ples první koná Muse na počest,

hojného poskytne nám dobrodiní:

v něm pravda, krása, dobro budou kvést.

Jen družně vespolek se podporujme,

vedlejších nedbajíce ohledů;

jen svorně, co muž jeden, k sobě stůjme,

a heslo naše budiž: „Ku předu!“