Proslov k památce Tylově dne 3. února 1886.

Aj, proč’s tak zamyšlena, Thalie?

Zpomínáš zašlých časů snad či těch,

kdož žili v nich – jež mohyla kryje?

A za kým spěje hluboký Tvůj vzdech?

Zpomínám zašlých dob těch neblahých,

kde hrstka jenom mužův předrahých

mně zemdlené a chudé poutnici

hledala koutek v teplé světnici;

kde hrstka mužův těch tak nadšených

podala sobě rukou sbratřených

a neustala dříve v úsilí,

až rozbila mi stánek přemilý.

Bylo to tam – to jméno v duši ples

i zármutek budí neskonalý –

dům ten, jenž kryl můj stánek bývalý,

ten stojí dosud starým jmenem zván!

však kde je, kde, můj Josef Kajetán? – –

Ta slza, jež mi s oka k ňadrům kane,

nemůže zcelit srdce rozervané,

pro drahou hlavu tu jež hubí žal.

Kdo jako on mne v světě miloval?

kdo jako on tak pro mne sbíral, snášel,

a nadšením svým jiné též unášel,

by v skrovný chrámek můj a svatyni

přinášeli svůj poklad jediný?

Osud mu trpký hodil k nohoum lós

a mnohá strast mu žití zkrátila;

však kdy-li lásku jeho zvrátila?

kdy píli jeho viděl klesat kdos?

Zdaž ústrky neb posměch rouhavý

jej chutě zbavily neb odvahy

a naučily ruce v klín jej klást

a nepracovat pro tu drahou vlast?

Zdaž osud zlý se na něm dochoval,

aby jí byl kdy méně miloval?

A jeho díla, „kusy srdce jeho,“

zdaž zapřely kdy mistra šlechetného,

jenž co měl v sobě velkých, krásných citů,

vetkal je v ně jak hvězdy do blankytu?

A muž ten nad jiné mi vzácný, drahý,

jenž potem skrápěl chrámu mého prahy,

dnes živě tak se na mysl mi staví,

jakby chtěl lkát, že zemřel bez oslavy!

Ó nikoliv – já vděčnou slzou rosím

tu jeho mohylu, a jak on mne,

i jeho stále ve svém srdci nosím.

V sloup chrámu Tvého vryl on jméno své

tak hluboko, jak v naše ňadra jen.

Zde pomník pevný jemu postaven;

nebť dokud ty zde budeš stánek míti,

bude i Tyl náš v slávě tu se skvíti!