Proslov k prvnímu vystoupení zpěváckého spolku.

Hodina míjí, prchá den,

i rok ve hloubi věků klesá –

a srdce lidské v dobách těch

tu hořce truchlí, tu zas plesá.

Však ples i žal se nestřídá

jak s nocí den, vždy stálou měrou:

než jednu srdce pije slast,

zakouší mnohdy bolest sterou.

Přešťasten, komu nebem dán

ten dar, jejž dosti nelze cenit,

ten dar, jenž z pláče tvoří směv

a hoře v rozkoš umí měnit!

Však blažen i, kdo strastí zlých

loudavý odchod zná uspíšit,

a ne-li měnit trudy v slast,

aspoň jich hlody v ňadru tišit. –

Nám Čechům tuhý osud dal

pocítit často svého hněvu;

však nebe poskytlo nám zbraň –

a zbraň ta božský dar jest zpěvu!

Kdy tíseň hněte, pějeme,

a dumka žel náš ukonejší;

a slast kdy blaží, jásáme,

a radost je pak vznešenější.

Pěl Lumír náš, a Vyšehrad

se kouzlem zpěvu pohyboval;

pěl Záboj bratřím stísněným,

a vrah se zdrcen odstěhoval.

Voj Táborů kdy zazpíval,

Evropa v údech svých se třesla,

a cháska prchla malátná

od božích bojovníků hesla!

Kdy pastýř zapěl v údolí,

umlklo ptactvo stinných hájů,

a dívky zněl-li sladký hlas,

oživnul sen čarovných rájů.

Čech silou kdy se rozzpíval,

byl rekem mocným, nepřemožným;

kdy láskou – srdce podmanil,

kdy modlitbou – i svět byl zbožným. –

Zpěv náš je odkaz praotců,

jím býval národ Čechů slavný;

i potomek, jenž zdědil jej,

žij v zpěvu, buď v něm neúnavný!

Ne nadarmo svět nazývá

ten národ český rodem zpěvným!

Zpěv, zdoba naše, klenot náš,

buď tedy všemu světu zjevným!

My pějme v svatém zápalu,

ať sbor náš mocně, slavně hlásá,

že nezmřeli jsme, žijeme,

že naděj kyne nám i spása.

Neb tehda jen by zhynul Čech,

kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy,

a nepřítel vždy ochotný

na rakev by mu sypal hroudy. –

Však dokud svaté jméno Čech

co štít nás bude přiodívat,

my nezahynem, budem žít,

a chceme zvučně, slavně zpívat!