Proslov k slavnosti Dante-ově v „Umělecké Besedě.“

Kdykoli velducha nám slavit jesti,

jenž v světě velké věci vykonal,

vždy díme s povzdechem: Proč nebyl naším?

Proč nebyl náš, ten bohův zvolenec,

ten velký muž, jenž vlast svou miloval

tak vroucně, že co psanec bloudil jí

nemoha míjet ňadra matčina?

Proč nebyl naším? – Vždyť ten jeho vzdech

„Serva Italia!“ má stejně bolný zvuk,

jako ten náš: „Serva Bohemia!“

Že stejné pak i naše hoře jest

a stejné tužby, přání, povzdechy,

tož cítíme to velké nadšení,

jímž Ital slaví svého Dantea.

Jak krásné jest, kdy možno cítiti,

co blaží jiného, a rozplakat

se cizím slzy v oku zachvěním!

krasšího není v světě souhlasu,

než v milionech srdcí jeden cit

a jedna velká v duších idea!

Tak s námi jest, jenž k bohatýrům těm

se stejným neseme vždy soucitem,

kdož pro svou volnost v ruce drží meč.

A takž i dnes nás duch ten obletá,

jenž šestero již věků překonal,

anižby zapomněl naň šírý svět.

On v pravdě božskou bájí poutá nás

a učí stejně krásu milovat,

jak krásnou tu, však málo šťastnou vlast.

Kdo také duchy ctít se naučil,

tenť hoden, aby dědicem jich byl!