PROSLOV KE DNI 6. KVĚTNA 1906

V ten čas, kdy zmládlou silou přírody

do krajů našich vesna zavítá,

by mezi květy rozbila svůj stan,

kdy rázem tvor i člověk okřívá

a svět se mění v úsměv jediný,

cit života a ze života ples

do srdcí vchází, která zabrána

v dnu šerých jednotvárné předivo,

cos jako svátek cítí v sobě hrát,

kdy člověkem se cítí člověk víc,

chce na všem, co tu kvete, účast svou,

s vším shodnout se a všemu jíti vstříc

i nachýlené čelo zvedá se,

svět s novou rozhlíží se radostí.

Tak vítalo vždy lidstvo První máj,

by novou osvěžené nadějí,

když písněmi a květy okřálo,

se mohlo dále cestou práce brát;

co jindy temný velel v srdci pud

a lepší doby tucha nejistá,

dnes vědomě se hlásí, s úmyslem,

by lepší co jest v hrudi dělníka,

dnes vzplálo v jara vlídném úsměvu

cit radosti a lásky k životu,

v němž oko, zakalené sazemi

a kouřem výhní, vzplane požárem,

kdy mozolitá ruka odkládá

svůj nástroj, aby v družném přátelství

dlaň druha mozolitou hledala

neb kadeřavé hlavy dítek svých.

Tu vzkvětlou nivou když se rozhlíží

zrak, přítmí šerých dílen uvyklý,

zří v sněhu vonných hlohů státi stráň

a v lesku třešňového květu sad,

jak necítil by dělník poslední,

s tím silným citem lásky k životu,

cit příslušenství k drahé zemi té,

jež hýří v krásách vesny omládlé?

To jeho vlast. Je hrdý na ten kraj,

vzduch jehož dýše, jehož šlape zem

a jehož símě sil a počinu

v plod zralý ušlechťuje nejvíc on.

Kus vlastní práce vidí ve všem plát

a hrdý na matku svou zaplesá.

Máj přírody, máj lidstva, srdcí máj,

zas přišel, bratří! Vzhůru vzneste zrak

a věřte v starou píseň naděje,

že není snem a není přeludem

a není v příští prázdnou útěchou.

Vždyť cítit musíte jej v nitru svém

při sladkých zvucích tónů Mistrových,

jež zlatými se kolem včelami

nad vámi rozletí. Ó, prožijte

v jich blahé chvíle, v pyšném vědomí,

že rovněž na vás hrda patří vlast.