PROSLOV KE SJEZDU RODÁKŮ NYMBURSKÝCH ROKU 1910

Jdou první dnové jeseně a s nimi

mlhavé tuchy blížící se zimy...

Však do snů, jimž se marně srdce brání,

i mnohá luzná vzpomínka se vplétá

na chvíle zapadlé – sen letí skrání,

vzpomínka plachá na zašlé dny léta

i jara dávno minulého... Zbyla

tam na dně duše plná světla, krásy

vzpomínka mnohá luzná, srdci milá,

a poznovu teď k životu se hlásí.

A hle, tak rovněž, když se přiblížila

i naše jeseň, vzpomeneme rádi

na vlastní jaro své, na vlastní mládí,

na mladost předrahou a zašlou kdesi

v těch vlnách života... A v srdci znova

se ozvou dávné touhy, mladé plesy

a vůně dávno zašlé... znovu čas ten

před zrakem táhne, kdy je člověk šťasten

a mlád, a mladá hruď když v nitru chová

sta luzných nadějí i s kouzly těmi,

kdy v srdce vejde první láska čistá

a mladý volný duch se k letu chystá

a nedočkavě mává perutěmi,

v nichž bujnou, hrdou, orlí sílu tuší...

A rád si vzpomíná svých mladých druhů,

a drahé upomínky táhnou duší,

i touha, třeba pouze na den krátký

v to mládí zapadlé se vrátit zpátky

a srdcem okřáti v tom čarokruhu

vzpomínek nejdražších... Šla léta dlouhá,

sen mnohý zašel v žití pestrém shluku –

a srdce náhle zchvátí žhavá touha,

v kraj mladosti se vrátit, stisknout ruku

těm všem, kdož s vámi v dobách, prchlých záhy,

svá křídla rozpínali v rozlet smělý –

spěl každý jinam, různé byly dráhy,

ne k cíli jednomu všem osud velí.

Tak přišli jste v kraj rodný, drahý, známý

tak srdci vašemu, v ten kraj, kde s vámi

šla druhdy mladost vaše. Mladost onu

jste spěli pozdravit a z blízka, z dáli

jste přišli, abyste v tom žití shonu

vzpomínkou srdci milou pookřáli.

Ó, kéž, ó, kéž z vás každý našel tady

s mladostí svou i onen zápal mladý,

ten plný obří, činorodé síly,

jež mladosti je nejkrásnějším darem!

Ať za různými třeba jdete cíli –

k rodnému kraji láska vždy nechť zdarem

ověnčí vaši práci, každou píli,

jež nejkrásnější posvěcena snahou:

Vše pro tu naši domovinu drahou!