PROSLOV KU DNI 25. ČERVENCE ROKU 1886

Jest otrokem, kdo bez nadšení jde tu –

leč velikým, kdo peruť vzepjal k letu

a letí, letí posvěcen a nadšen

v říš světla, k slunci – byť i spoustou mračen

a chmur, z nichž každá jako můra padá

na volnou peruť, když se v dáli ztrácí,

než ochromená náhle zakrvácí

a potřísní si blátem peří bílé

tak často dříve, než dolétla cíle! –

Ba kolikrát, ah, kolikráte tady

se u nás k letu vzepjal orel mladý,

ah, kolik u nás čistých, mocných křídel

výš vzletět chtělo do oblačných sídel,

tam, odkud lidem v moře beze hrází

z drahého klína vzácné perly hází

a na skráň jejich bílé růže střásá

vždy svatá, věčná, nesmrtelná krása,

již jedni zovou uměním, já manou.

Leč kolikráte s duší rozervanou

a rány v prsou, na čele i v skráni

ti všichni zpátky klesli utýráni,

ah, kolikráte bez naděje tlouci

o zemi viděl’s hlavy jejich mroucí,

těch všech, z nichž každý v žití slávu hledal

a jimž ni skývu chleba život nedal...

A život náš, kdo jdeme dlouhou poutí

v klín umění mdlou hlavou spočinouti?

Náš celý život, to je mráz a kletba

a pustý výkřik, jehož nikdo nedbá.

Břeh pod námi se každým krokem láme,

a jestli někde cestou zanikáme,

vzkřik na ústech a beznaději v duši – –

co víc? Kol stejně chodí lidé hluší

a toho každý zapomene záhy,

kdo nedoletěl ani konce dráhy

a z půle zapad do prachu a bláta – –

I soudruh jeho mlčky dále chvátá

a myslí, jak tam bez pomoci hyne

dnes ten – a zítra osud zvolí jiné...

Však nemůže tak, nesmí déle zůstat.

Stín večera než v žití počne vzrůstat,

tu český herec, ten, jenž budil spící,

byl básníkem i knězem, slzu v líci

a úsměv na rtu, lásku k vlasti kázal,

dnes bouří hřměl a zítra kytku vázal

na hroby těch, kdo padli cestou před ním –:

O skývu chleba ve zápase všedním

utýrán, umdlen vším, co trudně prožil,

má vlastní domov mít, kde v klidu složil

by k odpočinku unavenou hlavu.

Neb prací svou kdo velikým je v davu

a nadšením a strádáním je větší,

má právo žádat, aby ruka něčí

vždy vlídně jemu dala růži, kterou

on vždycky výš si vezme v dráhu šerou,

když zase vzlétne, hrdý orel bílý,

výš k slunci svému, k zářivému cíli,

tam, odkud lidem tisíc růží střásá,

kde velká, věčná, nesmrtelná krása

a z bohů lidi, z lidí bohy tvoří.