Proslov Labi

Svatojanský broučku

sviť mi nocí máje

v zahrady a háje –

květný sad:

veď mne polehoučku

ke studánkám tmavým

k dobrým Vílám hravým

v bajný hrad.

Křišťálové stěny,

průhledny tam oku

na dně řeky toku

hlídá drak;

v nich jsou uzavřeny

nesčíslné divy,

které nezří živý

lidský zrak.

Po měsíčné přízi

pustím já se v tůni

dobrých Vil kde trůní

královna;

zvuk jak stříbro ryzí

bude hudbou pěti,

zvěstí vyprávěti

mnoho zná.

Labe tok se snoubí

jarý muž jak s ženou

s družkou stříbropěnnou

z věčných dob:

mnohé dílo zhouby

prozradí nám vnadně

v říši Vil kdo na dně

našel hrob.

Zoufalá kde ruka

strhla žití pásku,

zhrzenou kde lásku

uštknul had:

milence kde muka

vedla do náručí

valem vln, jež hučí

v bajný hrad.

V nádherném tam sále

zas je najdem spolu

bez bázně a bolu –

blaze jim!

Růžný úsvit stále

hrá jim jako zora,

světa nelad s hora

nezní k nim.

S křišťálovou stěnou

vlnky laškující

kolébají snící

v věčný mír:

vodou stříbropěnnou

rybky šupinaté

jako hvězdky zlaté

vedou vír.

Ponořme se směle

v šumící ty vlny

v hrůzný, kouzlaplný

vody proud:

šepcí báje skvělé

z dávných dějin vlasti –

nuž, chcem do propasti

s nimi plout.