Proslov přednesen v slavnostní večer V. Štulce. dne 27. října 1887.

V cizáctva poutech sténal český luh:

oblohy chmurné tíže olověná

hruď upomínala v porob těsný kruh

a z měst i hradů pod krov nuzných chatek

se utíkala mluva našich matek. –

Tam domov našla – bědná; zubožená,

jak ptáče v bouři v snět se choulíc kdes...

Jí v bible listech skrýval zbožně kmet,

jí k lidu v chrámě mluvil ještě kněz,

v ní děti učil modlit matčin ret,...

však těžký balvan, děsná tucha v hrudi,

že v hrob už klesla a se neprobudí.

V té době trudné, když nám smrti chlad

v hrob žití květy metal po vůkolí,

vyspěly děti v muže – apoštoly,

z těch našich nuzných, zbědovaných chat. –

„Probuď se, matko!“ krajem zaupěli,

„vždyť v žilách našich proudí tvoje krev,

jen vrazi tebe v hrobě míti chtěli; –

vstaň, matko slavná, ať tvých libozvuků

hlaholem srdce v jarém buší tluku

a sluncem světu plá tvé krásy zjev!“ –

Tak šli ti první naši apoštolé:

co mysl jich – to pro vlasť nadšení,

co srdce jich – to velké lásky role,

co život – práce v sebezapření.

A duchem, srdcem předním v této řadě

jenž slávy naší palmu z hrobu vznes;

byl – Štulc náš slavný, velký pěvec, kněz...

vzor práce, zásluh na národa sadě.

Byl učitelem, jenžto věštců slovy

nadšení pro vlasť v sterých srdcích vzňal,

byl pěvcem, jenž nám pěvce odchoval,

byl knězem z lidu, žije zas jen lidu,

zář světla šířil pod doškové krovy.

Byl bojovníkem, jenžto nezná klidu,

za pravdu, právo, svatý veda boj,

a mečem slova drahých statků chráně,

jak hrdina, jenž nezahodí zbraně,

kdy naň se vrhá lítých škůdců voj:

dotřímal prapor, v oběť přinášeje

volnosť i statky, nájezdníkům hláse,

že byť i šlapán, každý národ spěje –

„jen Kristem k pravdě, ku svobodě, spáse!“

Tak žil Štulc slavný. – Srdce, zlato ryzí,

jímž pro Bůh, pro vlasť celý život plál;

a jako hvězda, když nám v mraku mizí,

nezhasla – odkaz, jejž nám dochoval,

nech k novým činům rámě naše tuží,

a ducha k lásce znova k vlasti vzpruží,

k té matce drahé, již tak miloval.

A nechť se bouře znova na nás valí,

nech mraky záští obzor vlasti kalí,

kol hlav nám blesků mihají se hadi

a nesvornosti vstává ještěr dávný:

nezhyne národ, dokud ve své mládi

vychová muže, – jakým Štulc byl slavný.