Proslov.

Tak posílám vás do světa,

mé písně, moje střely,

abyste hlukem svůdných lží

jen k věčné pravdě spěly.

Nad námi posud soumrakem

se prchlé mlhy honí

a neodbytné příšery

nám umíráčkem zvoní.

Jak pionnéři pralesem

se pracně prodíráme

a nové cesty potomkům

šťastnějším otvíráme.

Tu zastaví nás vzteklý žár,

tu hromné vodopády,

tu náhle vstříc nám zasyčí

ohyzdné zmije zrády.

Kam obrátí se jenom zrak,

tam boj a zhouba dýší,

musíme dobyt každý krok

jak v nepřátelské říši.

Však nechť! odvážné záměry

nejlépe muži sluší

a odporu se neleká,

kdo jedná s celou duší.

Jsme pionnéry pokroku,

v pralesy pusté, němé,

kde život dřímá nepoznán,

myšlenky budit jdeme.

Nás vede temnem mrákavým

vzlet bujný a duch smělý

a střely písní vítězné

tmu neprůhlednou dělí.

Vždy dále! k čemu oddechu,

když srdcem síla víří?

a k čemu o neshody dbát –

čin zdárný všechny smíří!

Žijeme v dobách přechodu,

žijeme ve přísvětlí,

toť sláva naše, osud náš,

že s námi žal náš zetlí.

Toť sláva naše, osud náš –

jen základy stavíme

pro příští skvělé budovy,

jichž snad ni neuzříme.

A když se jednou povznesou

nám chrámy slávy stkvělé,

v nichž celý národ poklekne –

kdož pomní stavitele?

Však třeba všecky pochoval

nás příchod lepší doby,

vždyť s námi v hrob si ulehnou

též naše žaly, mdloby!

Nuž tedy vzhůru, písně mé,

vy dítky doby teskné,

vy kvítky, v nichž se slza tu,

tam krůpěj krve leskne:

tak posílám vás do světa

k činnosti posvěcené

a až splníte úkol svůj,

nechť svět vás zapomene.

Až bude zápas dokonán,

v nějž volají vás hříchy,

i vám se míru dostane,

i vám klid kyne tichý.

Pak vám též blaho života

své něžné vínky splete

a po zuřivém zápasu

zas v lásce odmládnete.