PROSLOV

Otroctví chlebem denním lidstvu bylo...

Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral

a proklínal to vlastní svoje dílo:

pro panstvo klidil jen a sklizně sbíral...

Tak věky chodil vždy po cizím lánu,

karabáč slyšel jenom zasvištěti,

desátky, pokuty přinášel pánu,

své tělo dal i těla svojich dětí...

Ze silnic do lesů, z obilných mlýnů

se vléknul zapřažen a zase kolem,

zvěř vysokou i černou hnáti musil

svým zničeným a rozdupaným polem.

Tož celé týdny a zas nové týdny,

zas nové roky věčně robotovat,

v neděli cítit jak je člověk bídný

a svoji mstu jen na dně srdce chovat.

A vrchnosti vše dát, co zbylo ještě

pod střechou, na poli, když milost kývne –

však draze zaplatit, skřípnou-li tě kleště

msty rozmarné a nálady vždy divné.

Jít ve stádech od jinocha až k starci

a klonit se jen k zemi vždycky pánu,

a neozvat se slovem chlebodárci,

jen robotovat na cizím tom lánu...

Dál otročit, dál v cizí půdu síti,

své tělo zapřáhnout a duši svoji,

pro cizí sklízet dál a otročiti

a nechystat se, nechystat se k boji?!

Však dovršen čas: dost již obohacen

selskými mozoly pán, statek cizí,

dost zaň je namodleno. Otrok ztracen

chtěl poznat též, jak pod svůj krov se sklízí...

A jednou vzbouřen s kosami a s cepy

se sekerami, s kopáči a rýči

se vzdorně postavil a hnal se slepý

na vrahy své. Ten hlas až k nebi křičí...

Vstal sedlák, nedbal života ni smrti,

a mučen, trestán na hrdle šel směle

a na rozcestích věšen, hrůzou drtí

své vyssavače a své mučitele...

Věk otřásl se svojích ve stěžejích,

krvavou lázeň přines’ v oběť svojí,

jak převrat každý žádá ve svých dějích

od velké doby po zoufalém boji.

Staleté ledy pohnuly se, svatá

přec Spravedlnost přišla, pozdě třeba,

myšlenka zvítězila, pevně spjatá

s budoucí písní svobody a chleba...

Víc síla zdola nežli mocných přízeň,

víc bázeň jich než láska k zotročeným,

přec Spravedlnost přišla, lačných žízeň

ukojit a čest vzdát údům zmdleným.

Den onen musil přijít, který snímá

s otroků pouta, z rabů násilnosti,

svobodou stejnou v zákon píše, hřímá,

a povinností stejnou, svéprávností:

Na svoji hroudě pevné zakotviti,

ji obdělávat, zmnožiti svou pílí,

potomkům cele zanechat ji, žíti,

abychom mocněji a lépe žili,

ji učit milovat jak sílu živou,

tím laskavější, čím víc milována

a důvtipem svým, rozhledem jí tklivou

dát péčí v sobě dělníka i pána...