Proslov.

Ne ctižádosti přelud vede mne,

že ještě jednou dotékám se pera,

bych zobrazil ty doby dojemné,

v nichž rozkoš kyne mládí tisícerá –

též zvěsti nechci básnit tajemné:

než kreslit chci, jak z rána do večera

ten každodenní život nám se jeví,

jak vznikají a mizí jeho zjevy.

Má píseň prostáť, jako šumot vod,

jak polní kvítí, nezhýčkané, prosté,

jež na lukách, jak ptáčat chorovod,

jen rukou boží pěstováno, roste,

ve všední stejné den, jak v boží hod;

jak nehledaný nápěv slavíka,

jenž v šumu jarní bouře zaniká.

Jest proud to, jako bujná bystřice,

jež z jara z hory do údolí pádí

a přes skalisek, prahů tisíce

v šumu, jeku, neustále vadí,

kdy vlnky ku vlnám se tísníce

co ohlas jarého nám pějí mládí:

jen ku předu! jen v boj co proud ten ryzí!

Vždyť život lidský přec tak rychle mizí!

Má píseň prostáť, jako znění zvonů

z veského kostelíka pod večer,

jež v plání hvězd na nebi milionů

nás unáší do nadpozemských sfér.

Ač v nelíčeném, upřímném zní tónu

a nepyšní se z pestrých cizích per:

jest přece něco nadzemského v ní

co v srdcích všech Vás echem pozazní.

Toť ohlas mládí! Čarovné ty doby,

jež rychle mizí ve hrob nepaměti,

jež vzpomínka si růžnou září zdobí –

ty chci Vám v písni mojí vyprávěti:

Jak mnohé zjevy pokrývají hroby,

jež v štěstí žily, když jsem počal pěti!

Snad slza, kanoucí na vínek svadlý,

posvětí ruce, jež jej na hrob kladly.