PROSLOV

Beze jména, jenom voják chudý,

bez titulů, šarže, epaulett,

pod praporec drahý, bělorudý

každý z nás se staví rád a hned –

každý z nás, kdo strženi jsme jednou

hořkou touhou po čems dalekém,

po vlnách, jež na hřbet svůj nás zvednou

a dál nesou v boji odvěkém –

Nepokoji, mládí divný ostne,

který ženeš nás v tu těžkou bouř:

větry zlé ať vlny vzedmou zlostné

a ať mraků škaredí se chmouř –

ty nás voláš, mocný hlase nitra,

v tyto stopy, svatě zářící,

jež před námi za prvního jitra

vtiskli velikých snů básníci!

Byť i život odbýval nás suše

za cítění našich mladých let,

čistý hlase, ty budíčku duše,

nadšení, ty voláš stále vpřed!

Z nás šel každý rád k té drahé práci,

odhodlaný, velkou láskou slep,

neptal se, co v cestě té se ztrácí

a kde na ní roste živný chléb.

A tou cestou jdeme stále rádi,

byť i klid měl stokrát sladší tvář –

ať si jiní za poklidem pádí,

za ně v bouř jde český novinář!

A v dnech zklamání a nepoklidu

nemůže nic více těšit, hřát,

nežli moci sloužit tomu lidu,

z něhož jest a který má tak rád. –

Věrný, denně, bez únavy sloužit,

celý žíti s ním a v jeho snech,

v jeho bolest celou duši vhroužit,

v srdci cítit jeho živý dech,

jeho tužby míti na svých rtech,

být s ním spojen žulovými mosty...

a za všechno k smrti míti dost:

vědomí, že pad’ jak voják prostý,

který konal svoji povinnost. –