PROSLOV.

Dvé mocných duchů lidstvu osudných

Tajemným po vše věky letem

Neviditelně v mlhách přeludných

Se šírým, dalekým prohání světem.

Syn nebes jeden jest; co anděl míru

Se na zem snesl blaha tvořitel;

Druhý z podzemných moří tmavých víru

Co věčný vyvstal klidu rušitel.

Bleskem se maní ten neb onen zjeví.

Kdy? – odkud? – kam svým letem zaměřuje,

To nikdo nevyzkoumal – nikdo neví!

Jen mocnost jejich každý pociťuje,

A kam se anděl, jenžto Štěstí slove,

Byť jen na chvilky, milostivě sklání,

Tam vyjasní se nebe lazurové

A s blankytu se sype požehnání,

A všecka srdce rozjaří se k plesům,

A zraky vděčné pnou se ku nebesům,

Zvěst blahá roznáší se na vše strany,

Že Štěstí rozložilo tam své stany!

Však běda, kam duch Neštěstí se vnese!

Ten zlomyslný démon, jehož hledem

Se zřídla jsoucnosti naplní jedem,

Na jehož blízku hrůzami se střese

Ubohé lidské srdce! – Ó, té mstivé moci,

Jež mžikem den pokryje pláštěm noci,

A jako blesk nad obzorem zasvítíc,

Smrtnými ranami na zem se řítíc,

Záhubným dechem ničí plodné kraje

A zkvétající ztroskotuje ráje.

Hle! mstivý duch ten, jenž nad českou zemí

Se tolikrát už záhubnou vznes’ zbraní

A tolik bídy uvalil už na ni,

Že její kroniky jsou krví psány –

Ten mstivý duch zkáznými perutěmi

Se znova dotknul jí a z nové rány

Krvácí dětí jejich část! – Ó, vizte! zdálí

Bratrů-li bol i vám v srdce nepálí? –

Neštěstí krvavé zaťalo drápy

V městečko klidné. Z lítých pramenů

Se řítí ohně! v moři plamenů

Se budovy i chrám posvátný stápí,

Od hory k horám požáry se táhnou,

Domy se boří, nivy vedrem prahnou,

A v živlů ryk a v lidu bědování

Se mísí duté zvonův zasténání

A praskot dřev a rachocení stěn

Se sesypujících, toť souzvuk hrozný,

Jej proniká vřesk vichřice lomozný –

A vše jak přízračný a divý sen

Se míhá před smysly! – Hle, jeden den

Pohltil vše, co mnohá dlouhá léta,

Co tuhá lidí práce vyvodila

I to, co štědrá příroda zplodila,

I po blaženství lidu veta!

Hle, bez přístřeší zoufalé rodiny!

Vše, co kdy srdce jejich těšívalo,

Vše, na čem doufání jich spočívalo,

I komnatky, kde kolébky jich stály –

Rozpadlé v pusté, holé zříceniny.

Kde jest ten, jejž by hrůzy neobjaly

U pohledu na zpustlé rozvaliny?

Však vizte, nad spoustou – útěchy zář!

Milostná, jasná! božská v ní se tvář

Zrcadlí! – jiskra lásky všemohoucí,

Bratrské lásky, věčně nehynoucí!

Ta láska v ochotě své neustane,

Pokud mír nešťastníky neovane.

A láska činná dřív se nespokojí,

Pokud se boly trpících nezhojí!

Již ve všech srdcích k skutkům se zbudila,

By těžké rány balšamem oblila!

Již ......... hojné léky,

By ukojila nešťastných.....

Ba na vše brány zatlouká po vlasti

A volá: „Bratřím pomozte ve strasti!“ –

A není marné její to volání,

Hlas její hluboko se v prsa vtírá

A srdce outrpností se otvírá.

Vizte na spáleništi lásky hody,

Kde tváří se zoufalých slze stírá

A na poušť zchudlou hojně snáší plody!

Jaré se zase rozvětví tam stromy,

Vyvstanou ze zřícenin nové domy.

Od vnuků k vnukům ponesou se zvěsti,

Jak láska osvědčila se v neštěstí.

Osudná chvíle krutě co odňala,

Blaho a mír vše zase se navrátí,

A zpomínka se nikdy nevytratí,

Že zázrak tento – láska vykonala.