Prosté sloky

Miluji hvězdná nebesa,

pro jejich hloubku a krásu,

pro jejich modrou záhadu

plničkou třpytného jasu.

Na pohled úsměv, ticho, mír,

ve skutečnosti strž světů

nejhezčí, nejpodivnější

bez bohů, bez jejich tretů.

Stanul jsem v noci lednové

uprostřed nesmírných sněhů:

velebnost hmoty chápal jsem

a v srdci pocítil něhu.

Nevíme kam a nevíme proč,

záhady všude je tolik;

nebesa hvězdná podivná jsou,

podivný květnatý dolík,

tak jako každý života děj,

černých těch borů tam zrání–

i to, že dřepič z kaváren, já,

šťasten jsem na sněžné pláni.