Prostomilé byly židle

když vešla; životem zjasnil se prostor;

vzduch dívčí zavanul jak pro mne.

Přejemně hovořící hlas

se trochu styděl za pleť v střevíčkách.

Či zvonivé vlnky tak jsou odstíněny

bohatým teplem srdce sevřeného něhou,

až tlumí se někdy a zdá se, že chvatně

stydlavostí jihnou? Jasnomodrá duše

září, slní vítězně

z hloubi očí světlem mladistvým;

ať jest i v stáří čirá, azurná.

Byl to večer myrty; v pozdním polosvitu

zasadila chmurné listy panen,

nevinnou hlínu hnětouc prsty šťastnými.

Proč smutný chlad mne projal náhle?

Nyní tížeji jsem umlkl, jak soumrak,

jenž rychle roztavil už věci jizby.

Ztemněla i ona, temný, teplý sen,

tak skutečný v unikání vteřin pozemských,

hustě zastavil se celý života let.

Šlechetnou temnotou mi byla podávajíc

bělavou skvrnu měkké, hebké síly,

tu stiskla loučící se ruka má,

jak v krátkém zašílení svém

by chtěla říci slovo bytostné.