Prostonárodní Musa.

Kdys, co chlapec, v rozkvětlém již máji

Toulal jsem se sám a sám

Za městečkem, v nedalekém háji,

Sem a tam;

Tak že v onom krásném jarním čase

Celý háj jsem zrejdil zas a zase.

V tom zaslechnu přelíbezné hrání

Zvučných strun, a jemných ust zpívání,

Tak že v této době se mi zdálo,

Jakoby i břízy tiše stály,

A to pění líbé poslouchaly,

Ješto po celém se háji rozléhalo.

Poslouchaje zaplesal jsem v duchu,

Neb zpěv rozkoš českému jest uchu;

A já ovšem také Čech jsem byl,

V Čechách – Čechem jsemť se narodil.

I jal jsem se po hlase jíť dále,

Až jsem přišel k nevysoké skále,

U níž širokatý dubec stál,

Husté nad ni větve rozprostíral,

A stín chladný kolem kola stlal.

Však, nastojte! co jsem tam uzíral:

Pod dubem sedělotě děvčátko,

Samotinké – spanilé robátko!

Roucho mělo jako padlý sníh,

Když se v zimě skvěje na polích;

Na bedérkách opásané bylo

Tkanicí krásnou až milo,

Jenž co duha všecky barvy měla,

A měňavě zrakům mým se skvěla.

Co prsténky kadeřavé vlásky

Poletovaly po šíji bílé;

Tvářičky – dvě růže prostomilé,

Očka – dva modráčky, plny lásky.

V něžné levici se lyra skvěla,

Z jejíchž strun ta líbá hudba zněla,

An se pravice jich dotékala;

Z ust pak milostných a blahohlasných,

Co z dvou růžových poupátek krásných,

Líbezná se píseň rozléhala –

A to sice píseň prostá, česká,

Jaké si při práci a kdekoli,

Ve chaloupce, na sadě a v poli

V Čechách zpívá každá dívka veská,

A kteréž i já si oblibuji;

Přiznámť se, že písně přepiaté,

V naškrobeném šatu upiaté

Nemiloval jsem a nemiluji;

Přirozenou krásu rád já mám,

Líčené si mnoho nevšímám. –

Byl jsem nic jináč než u vidění,

Takýť úkaz nic všedního není.

Než jaké bývají děti malé,

Ješto s každým seznámí se v mále,

Zvláště s dětmi, co rovnými sobě –

Tak to právě bylo v této době;

Jáť jsem k děvčátku se líchotil

Zponenáhla, stále blíž a blíž,

Až jsem posléz i na skále již

Pod tím dubem u milátka byl.

I hned jsme se do hovoru dali,

Jakoby jsme se již dávno znali.

Milerádbych i to pověděl,

O čem vespolek jsme rozmlouvali;

Než – odpusťte – to jsem zapomněl,

Tak že z toho nevím ani slova.

Ale jedno přec má paměť chová:

Po dlouhém vespolek rozmlouvání

Děvčátko se ke mně naklonilo,

A v milostném na mne se usmání

Plamenem svých ust mě políbilo.

Mladé srdce mé se probudilo,

Jak prv nikdý, tak do žeber bilo;

Mladá krev se proudem v žilách lila,

Toť krev česká – česká krev to byla!

Usta mermomocí zpívat chtěly,

Ačkoli nic ještě neuměly,

Než písničky, ježto zpívávala

Matička, když jest mě uspávala.

Což vidouc děvčátko v potěšení,

Velké na mně mělo zalíbení;

Laskavě se na mne pousmálo,

A svou lyru do rukou mi dalo,

Řkouc: Ten nástroj tobě zapůjčím,

A na něj tě hráti naučím.

I uměl jsem hned si zazpívati,

A na lyře struny probírati;

Zpívať mě děvčátko naučilo,

Pouze tím jen: že mne políbilo.

Však, nastojte! co se dále stalo,

Toho se mé srdce nenadálo:

Děvčátko co blesk se vzchopilo,

Před očima se mi ztratilo! – –

Tu mě teprv svatá hrůza jala,

A co mráz mé kosti probíhala.

Ticho bylo, ticho kolem kola,

Tak že ani shůry ani zdola

Živé duše slyšeť nebylo;

Slunce za hory již zacházelo,

A ve háji k soumraku se tmělo,

Na klekání již se zvonilo;

A já sám a sám jsem v háji byl.

V tom jsem ze spaní se probudil –

Zapomnělť jsem zpředu povědíti,

Že, co vypravuji, to byl jen

Pouhý sen!

Což si každý moh’ již pomysliti.

Zdaž se jinochovi vyplnilo,

Co se někdy pacholeti snilo –

Čtoucí tyto písně sudí buďte,

Jen víc srdcem, než rozumem suďte.