PROSTŘED.

To ticho je zamyšleno

nad nejtišším šumem mžení

v korunách. Něco mlhy nassávše,

mléčně ztuhly chudé barvy

v kraji nyvě ztrnulém,

který propouští černou postavu,

s plihou hlavou smuteční

zvolna jede bez kroků.

Sem tedy zanesen!

Celý osud k tomu mířil,

abych od zdi mile zpustlé

pod hrubým vlasem svislých keřů

v chudé rozlohy se díval,

na nerozhodném místě procházky.

Tu strniště má churý přísvit,

za mých dovršených roků.

Prostřed prázdných roků

mne, dutou slupku ticha,

mlžinkami prosakuje

mír zbytečného žití. –

Šedé blesky soumraku

mžitkově se sřinou,

oslňují náhlým šerem;

zvedne se hudba deště,

divě tichá, pustě útulná.

Kapky světla siného,

slzí chromý deštník.