PROSTŘED NÁBŘEŽÍ.

Ó cizinče, sem pojď a postůj chvíli!

Tam dole chvatně šírá řeka pílí

níž k severu. Hle, s jižní, slunné strany

jak její proud se vine rozeklaný,

v něm ostrovy, ty svěží výspy, hebce

se houpat zdají, děcka na kolébce.

S nich mohutné a husté staré stromy

svůj světlý odraz na hladině lomí,

lnou vrškem dvojím ku dvojímu nebi:

to jedno dole, druhé nad tvou lebí.

A za řekou to skvostné panorama,

jež, nevíš, zdali příroda víc sama

zde stvořila, či lidská duše vzletná!

Vrch Petřína, vrch Zámku, nejníž Letná

a mezi tím ty přechody a svahy

nad malebnými rysy Menší Prahy,

vln různodobých spád to ponenáhlý.

Zde olbřím vrch, tam svah tak mírně táhlý,

jak Smyrny koberec, tmáň po něm stromů.

A zas ten úvoz s lemem starých domů,

a dóm náš svatý k nebi lnoucích věží,

a hrad náš, v jehož oknech smutek leží,

však při západě celý požár zlata:

toť pohled, jímž je každá duše jata.

Nechť jitro smavé slunným modrojasem

ten obraz kreslí, neblednoucí časem,

nechť skvoucí západ vděky jeho výší

až v pohádek jej zakouzluje říši,

nechť jaro bílým pohází jej květem

neb jeseň líbá purpurovým retem,

nechť léto měkce v zeleň obléká si,

či třpytná zima v svoje čarokrásy

ten zahaluje český kousek světa:

vždy jeho půvab nade městem zkvétá

jak zjevení, jež řeka v loktech chová

a na svých vodách obrazit chce znova.

A jestli cizí pohled zplane žárný,

ten vida obraz vlastním vděkem čárný,

což cítit má, co říc’ zde česká duše?

Duch minula zde budoucnosti tuše

svou dává ruku. Zde bys padl k zemi

a v nebe zvolal hlasy srdce všemi:

Ó máti moje, živa buď a zdráva –

a jen víc štěstí nech Ti nebe dává!

Jen tolik štěstí, co Ti dalo krásy,

a na vše věky pro své spasena Jsi.