Prostřednost.

Vlnou hnána, větrem štvána,

mořskou plání tříska plula,

nekonečnem kolébána,

nevznesla se, netonula.

V nekonečnou dálku jinou,

na svých křídlech pršku světla,

rozvlněnou nad hladinou

babočka výš k slunci létla.

Na dně moře perla spala,

spala v hloubi nekonečné,

jako bílá hvězda plála

z nekonečné dráhy mléčné.

Vesmírem žhnul slunce plamen,

z bezedna břeh země kynul –

věčnem zpit a chvilkou zmámen,

šťastný motýl v slunci zhynul.

Vzbouřila se moře síla,

jeho pěna v břehy stříkla –

jako velká hvězda bílá

perla v moři navždy znikla.

Kde je tříska? Nevzletěla,

nekonečnem netěkala,

netonula osamělá,

na dně moře nezaplála.

Na hladině v slunci bílém

bezpečna a pyšna byla,

nad perlou i pod motýlem

bezpečně a pyšně zhnila.