Prostý obrázek.

Jest večer, klid; dech přírody tak čistě

jak zvonkem zvučí v zdroji, vánku, ptáčku,

třpyt krůpějí tká stříbro v hybném listě

a bledé hvězdy kanou do červánků;

jak veliká se perla měsíc bělá

a na křišťále rybníku se zhlíží.

Hle okénka teď dvě se rozeskvěla

tam za lukami v černých olší mříži,

i houstne tma, jak hedváb lichotivá,

a v její šum zní píseň hlaholivá;

kol ozvěny se budí zvuků jasem

až skály, proměněny v skřivany,

ji odzpěvují dívčím hlasem.

Jde vesnická to děva z háje domů,

k těm okénkům, jež svítí z temna stromů,

a zpívá prostě krajinskou svou píseň.

Kde kráčí, pěšinka se ze tmy noří,

a tráva za ní jako zlatá tříseň

se chví a skví a světlou stopu tvoří.

Jí běží potok vstříc tak nedočkavě

jak milan toužebný; hle, v stínu tmavě

se hlubší mihl stín, jenž z olší skokem

v běh veselý se pustil za potokem.

A dívka zhlédla jej, neb výše jásá

zpěv její teď a tichne vroucněji...

dech lásky vane kol, a písně krása

z řas i kol z květů loudí krůpěji.

Již zašla dál, a tišeji zní zpěv;

tmou bíle jen se míhá dívčin zjev.

Zde k černým olším, – stín ji vede blíže

k těm jasnosmavým okenečkům chýže,

již chranně cloní hora ztepilá.

Jak krásna jsi s tou skromnou písní lidu,

ó děvo z chýžky, jak jsi spanilá

v té mladé lásky svatvečerním klidu,

s tím domovem, s tím lásky přivítáním,

s tím rodným, vonně zkvetlým krajem kol,

s tím klokotem a milováním!

Ó jak jsi krásna s těmi horami,

jež v lokty vinou otecký tvůj dol,

s tou půdou drahou, lnoucí k jejich stráním,

s jich stokrát žehnanými chatami

a s hvězdným svědectvím tam nad jich hlavami!