PROSTÝ VEČER.

Tak jednou i tulák si zasedne

v pokojné světničce bílé:

bude to na sklonku letního dne,

kdy zralostí těžké jsou chvíle.

Nebudu dobrý, nebudu zlý,

jenom se uschovám v kraji:

a srdce mé k zemi se přitulí,

zem k stromům, jak bývalo v ráji.

Utvrdlý budu, vonný jak kmen,

v náručí těžký jak kámen,

a pohled můj poklekne usmířen

na vzdornou šíři mých ramen.

Přes květy, myšlenek zábradlí,

duše má k Bohu se skloní,

a k Bohu, jenž bdí, se pomodlí

za vše, co míjí a voní.

Pak zavolám syny a ženu svou,

pokloníme se spolu,

a sdruženi stejnou tesknotou

k prostému zasednem stolu.

Chléb bílý, dnů letních zajatý jas,

na rukách potěžkáme.

Hodiny srdcí změří nám čas,

a bude vše dobré a známé.

Sen, motýlek neklidný, letící tmou,

v teplé nám usedne dlaně:

a nad naší světničkou ztracenou

zavane silný dech Páně.