Protějšek

Proti mému oknu

stráň je, na ní ovocný sad zbujel.

Nahlíží v taj pracovny, v níž tvořím,

bývá svědkem mého života i snění,

baví mne svou zelení a šumotem a vůní,

je mou roztomilou přítelkyní.

Mám k ní pouze bujarý skok s okna,

chodím tam, když modrásky chci plašit,

hrát si s divokými králíky, jež hostí,

naslouchat, co sdělují si vrabci v koších hrušní.

Je to úsek ztraceného ráje,

jenž je vzdálen bláznivého shonu města

i všech událostí, které proudí ulicemi,

nestará se o lidi a raší vlastním žitím,

i když mapa staré Evropy se mění,

i když o osudech národů se jedná,

vždycky z jara zmládle rozkvetává,

v láskyplné lázni sluneční se koupá,

zasnívá se v záři čarodějné luny,

recituje pravěkou báj o nádheře Země,

která s mnohotvárným vřením lidstva,

s jeho sváry, přerody a radostmi i žaly

netečně se valí v hvězdném věnci

nekonečnou hloubkou věčnosti.