PROTEST.

V tom sále podlouhlém, kde jindy zvučí

při tanci vlnivém pláč měkkých valčíků,

jak dneska hrozivě to vře i hučí

při bouřné radě stávkujících dělníků!

Ó, ještě předvčírem zde chvěl zvuk noty,

tu v teple opojeném jen vířil ladný ples,

blíž krásek šveholných zřel’s pierroty

a šašky, domina i maškar bujnou směs.

Kam prchly tanečnice od divadla?

kam rozplynul se šampaňského vína šum?...

ta žárná vůně tance rázem schladla, –

v síň dusnou vrazil temných postav hrozný tlum.

Před krátkem sladká vyznání tu chvěla,

zde kroužili kol krásek páni galantní,

na odiv stavěly zde ženy těla

i umlouvaly schůzky tajné, pikantní. –

Leč dnes tu vtěsnán zástup zachmuřený,

na stoly buší ruce plné mozolů,

a kde dřív hrál zrak láskou roztoužený,

tam oči všech teď hoří v hněvném plápolu.

A kde dřív tulily se párky k sobě

i hlavy skláněly se v řeči důvěrné,

dnes rokuje se o pracovní době,

o bídných ložnicích a o mzdě mizerné,

dnes rokují tu vězni souterrainů,

již přišli ze svých přeplněných předměstí,

a všichni touží za mozolů cenu,

za cenu životů svých dojít ke štěstí.

Jak všichni naslouchají v hněvu, žalu,

svým řevem povzbuzují smělé řečníky,

již líčí hltnou žravosť kapitálu,

všech nouzi, bídu, necitelnosť fabriky!

A každý z druhů těch se pevným cítí,

když popatří na svojich bratrů valnou hráz,

plam silný, vzdorovný se v duších nítí,

z nich každý dumá: „Hradbou jsme – kdo zdolá nás?“...

Leč když se rozejdou do ulic města

ti ubožáci bídným pivem zmožení,

tu počnou přemýšlet, zda ona cesta

jde k cíli přec, jejž zřeli v ohni nadšení,

a v reji tříd a v shluku domů, věží

z nich každý cítí, že je trpaslíkem jen,

jenž v stroji světovém svou drahou běží,

a marný v duši chová o volnosti sen,

a když pak přijdou do svých stuchlých bytů,

kde jako v celách sotva že se mohou hnout,

na tvářích žen svých uzří slzy v třpytu, –

tu nazejtří jdou znova v otroctví svých pout.