PROTESTY

Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy,

ty davy bědné, davy rozespalé,

v nichž není trocha síly rvát se spolu

za čest svou aspoň, když ne za vítězství?

Je dohráno... A ticho, hrozné ticho...

To tragédie byla pro arénu,

kde diváci i zatleskat jsou líni.

Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy,

jež, krvežíznivé, o nová čísla

žurnálů svádí pouliční bitky?

Jsme stále v ohni, stále poraženi,

jdem do boje juž napřed poraženi...

A davy? Hlučí na svých promenádách

a politiku žvaní v pivovaře

a fráze lapou z tribun, z parlamentu.

To abys automaty měl, ne svaly,

by, když duch zoufá, dále pracovaly. –

Ach, hochu, ticho! – – Lépe takhle bít se

než takového vítěze jít v stopách!

Před táborem, jenž jako mrtvý leží,

před táborem, jenž nespí, nebdí ani,

kde jeden do druhého zmaten vráží, – – –

my, mraky před sebou nad pustou plání,

jsme stáli – víc než stáli – přední hlídkou.

A v domněnce, že za slovem jdou skutky

a boj za právo že je bojem reků,

my padli... Zdvihnem se a padnem znovu

a po nás padnou jiní, jiní, jiní...

však pozic neopustí stráže bdělé

před táborem, kde mužstvo zbídačelé,

a sketi vůdci – – svádí zatím bitky

o chimérická práva pergamenů –

Však včera do bitky jít – to se báli!

Já nevím, jak bych mohl se tak vléci

v tom blátě pomluv, v krokodýla slzách,

a kupčit s hněvem nad hladovou masou; –

já nevím, jak bych mohl povznést hlavu

s tím cejchem babství, vpáleným na čele!...