Proti ženám.

Och, šlehnou jistě ranní záře,

jež nikdy dosud nezasvitly,

jen co si lidstvo s těla strhne

svou karkuli a dětskou kytli.

Však má-li duše naše býti

z pout dětstva na vždy vybavena,

pak podvazky jen nejdřív přetnout,

jež hodila nám na krk žena.

My dávno mohli znát už původ

i účel znát, jejž má náš svět,

kdyby nás měkká těla ženská

nevlekla s výšin v hloupost zpět.

Co ženě na tom, jaký účel

hlubiny světa skrývají?

Jí stačí k štěstí tvrdý korset

a plochá bajka o ráji.

Ženy nám oči vyloupaly,

svůj za ně vsadily nám hled,

a proto díváme se cize

zženštilým zrakem v šírý svět.

K nám mozek volá: „Ty se klameš!“

Však oči praví: „Dobře zříš!“

A zrak je zrak a naposled mu

spíš než-li mozku uvěříš.

Však povstal časem přece titan,

jenž zdeptal svého zraku blud,

jenž přetrh’ svazky s tělem ženským

a čistým žárem vznítil hruď –

a nad tím mužem všichni žasli,

v modlitbě zbožné chvěl se ret:

„Toť jistě svatý, – pojďme za ním! –“

A šli! – však ku svým ženám zpět.

Pod ženským pantoflem sténají

umění i lidská věda,

obé se mátožně potácí

a moudrosť v punčoškách hledá.

Od země k výšinám nemůžem’,

podpatek ženský nás tlačí,

musí nám k životu stačiti,

co ženám k pohodlí stačí.

Všecky školy, vynálezy,

básníků smích, herců sten,

všecko je jen pro zábavu

rozhýčkaných našich žen.

Všechna hesla, vědcův spisy,

války, zpěvy, potýčky –

na svém rubu podšity jsou

kusem ženské spodničky.

My už tu nadvládu nestrhnem’,

v nás už té síly není –

tak aspoň připravme na zápas

příští své pokolení.

Své mužské aspoň potomky

vytrhněm’ ženám z rukou –

ti ať se v srdcích svých zkřemení

a v nové světy ať tlukou.

Tolik jen mohu citovati

ze všech těch archů, které mám,

a kdybych dál chtěl pokračovat,

musil bych psát, co cítím sám.

Však já bych jinak věru hlásal,

známť ženských srdcí z prakse dost,

než nesmím – neb bych z toho doma

mít mohl hněv a mrzutosť.