Proud života.

Hluboko jest uzavřený

V zemní skrejši chladný mok,

Průchod maje protržený

Vyloudí se jeho tok

Z lůna země pak,

Pozůstane však

Ještě v utvořené jamce,

U paty hor ve studánce.

I člověka, když světlo dnové

Zde ponejprvé spatřuje,

Když nemluvňátko ještě slove,

Si matka vroucně pěstuje:

Na všecko zapomíná ráda,

Co při porodu skusila,

Své dítě v roušky poukládá,

Jež pod srdcem svým nosila,

A potěšení z toho mívá,

Když uhýčká své robátko,

Pak na kolébku se jen dívá,

Kde uloží to poupátko.

Pomalu když počne vláhy

Z dola více přibývat,

Přes obrubu musí záhy

Vodička se přelívat:

Skrze travinku

V malém pramýnku

U studánky se jen vine,

Pokojně a tiše plyne.

Vždy více nemluvňátku síly

Prs mateřský dá jistotně,

I roste pořád v každé chvíli

A hybá sebou lichotně.

Tuť matka potěšená sází

Již na zem svého rozence,

A hračky všeliké mu hází,

Ach líbá toho milence.

Ten brzy překročí však meze,

Kam vložila ho rodička;

Neb všady jenom za ní leze

Mdlá velmi ještě nožička.

Setkali se praménkové

Pod zeleným paloučkem,

Ejhle vodička již plove

Roztomilým potůčkem:

Břehy svlažuje,

Kvítky celuje,

Spanilým tak šeptem stále

Oudolím se kroutí dále.

Již není více nemluvňátkem,

Kdy dítě prsu odvykne;

Pak slove opět pacholátkem,

A matka jemu poskytne

Též hrubších krmů k požívání.

Tuť jazyk jeho k mluvení

Se rozvazuje z nenadání,

A pachole své mínění

I otci vyjevuje svému.

V tomto věku jistě každý den

Se tratí bez starosti jemu,

A v blaženosti žije jen!

Brzy potůček se malý

V jarý potok rozvodní;

Ale častokrát se kalí

Jeho vláha původní,

Když se hrkotem,

Dolů jekotem

Cizí vody doň tok vrhá,

Jeho krásné břehy trhá.

Čím dítě se jen obíralo,

To mládence víc netěší,

Kde pachole se usmívalo,

Tam jinoch radost pohřeší;

Po jiných blaženostech touží,

Než uprchly mu před lety,

Ba kolikráte se i souží

Nad všelikými předměty. –

V tom věku sobě základ staví:

Duch hledá pokrm horoucně,

Buď ruka se zas prací baví;

By šťastně živ byl budoucně.

Zbor společníků tehdáž čítá,

K nimž rád se také přivtělí,

Blah, jestli takového vítá

Jen přítele, co nezdělí

S ním srdce snad již pokažené;

Neb to od škvrny čistotné

Když zachová, ach přeblažené

Mu chvíle plynou jistotně.

Jakých to již zase vteká

V potok na paloucích vod?

Působí se z něho řeka,

Mnohé krajině jest v hod:

Půdu zourodní,

Když se rozvodní;

Vždy to k užitku předc není,

Někdy ourodu též plení.

Když člověk štěstí pozemského

Zde základ sobě vystaví,

A nashromáždí všelikého

Si umění, a připraví

Se povinností k vykonání,

Jež sebou přináší ten stav,

Co vyvolil si k zastávání

Běh příprav k němu dokonav:

Tuť ještě se po druži milé

V něm rozehárá toužení,

I nemá utěšené chvíle,

Až tuto žádost vyplní,

Tou blahou nadějí se kojí,

Když najde dívku ztepilou,

A kněz ho v chrámě s ní pak spojí,

Že choť mít bude rozmilou.

Ach tenkrát svazku manželského

Zdaž není lehké pouto jen,

Když žije jeden pro druhého

A s chotí choť jest spokojen?

Stav tento musí slouti svatý,

Co u oltáře slibuje,

Když všecko náklonností jatý

Vždy jeden s druhým zděluje:

Bez žalosti,

Ve radosti

V každém jim díle

Ubíhá chvíle.

Slunce kdy nové

Rozbřeskne den,

Vždycky je zove

K radosti jen.

Jarní co kvítky,

Milostné dítky

Přemilou máti

Obskakují,

Co jim má dáti,

Vypravují. –

Otec sedí,

Na ně hledí,

Jak si hrají,

Radost mají:

Prstem kyne,

K srdci vine.

Matka když nemluvně koupá,

Synáčka otec zas houpá, – –

Když dítě rodičům se koří,

Jest k potěše jim na světě:

Tuť nebem se již země tvoří,

A z pouště ráj jim vykvete!

Však nastojte, ne vždycky zdaří

Se také svazek manželstva;

V něm velmi nešťastně čas maří,

Kdo uposlechne přátelstva,

A jeho radou vyvoluje

Snad sobě srdce nehodné;

Pak jistě hoře následuje,

Že věřil radě podvodné.

Kdyby chtěl

Bohužel!

Manžel družku,

Jako služku

Z domu vyhostit,

Ji snad opustit:

Předce více ze závazku,

Byť i necítil k ní lásku,

Kročiti zpět

Nedá mu svět.

Mohou jen v ten čas

Napraviti zas

Tyto sváry

Máry! –

Daleko již vláha teče

Ode svého původu,

Řeka lenivě jen vleče,

Smíšených vod v průvodu,

Vlny k bezednu;

Nebo nejednu

Hltí snad tůň v okeánu,

Každá mře v tom velikánu.

Na koho se usmívají

Ještě vnuků rodiny,

Tomu jistě přikrývají

Hlavu již ctné šediny:

Zdlouha kráčí,

Jen se vláčí

Ještě jeho noha mdlá.

Dojíti kam nehodlá,

Chopí stařec podpory se,

Ta ho ještě k cíli nese.

Světa Pán když jemu kyne,

Odloží pak i svou hůl,

Putuje do vlasti jiné

A opouští tento důl:

Mrtvé tělo,

Co dřív bdělo,

Země do klína

Přijme svého,

Přikreje hlína

Hrob tu jeho.

Blah, jestli člověk putování

Své chvalitebně dokoná;

Kdo bývá bratřím k prospívání,

Ach toho popel požehná

Zde potomek, jenž vděčný sluje,

A – slzu jemu obětuje! –